Med – druhy
Květový med
Neboli nektarový, často také nazývaný luční. Pochází z nektaru rostlin. Většinou z květů, někdy také z mimokvětních nektárií. Včely-létavky přinesou v medném váčku přibližně 40 mg sladiny do úlu, kde ji předají úlovým včelám. Ty uloží řídký nektar (60-70 % vody) do buněk a postupně jej přenáší, zahušťují a obohacují o výměšky svých žláz. Klesne-li obsah vody na zhruba 18 %, med v buňkách zavíčkují a skladují na bezsnůšková období – nijak se nekazí.
Medovicový med
Neboli lesní. Vzniká složitějším způsobem. Mšice (a jiní podobní živočichové – červci a mery) nabodávají rostlinná pletiva, kterými proudí míza bohatá na živiny, hlavně cukry. V době rozmnožování mají mšice velkou spotřebu bílkovin. Těch je ale v míze relativně málo. Nasátou mízu tak mšice filtrují a přebytečný sladký roztok (medovici) rozstřikují po okolí.
Kapičky medovice sbírají nejen včely, ale také třeba mravenci – Ferda Mravenec mšice dokonce „choval“…
Včely jsou při snůšce věrné jednomu zdroji nektaru (či medovice) tak dlouho, dokud z něj získávají sladinu. Vznikající med tak většinou bývá jednodruhový, ale včelař jej musí vytáčet krátce po skončení dané snůšky. Jednodruhové medy mají svoji jedinečnou chuť a vůni – pohankový, akátový, řepkový, …
Méně pracné je vytáčet pouze 2-3x do roka. Z prvního medobraní je květový med, z druhého smíšený. Třetí medobraní bývá medovicové.
Roční spotřeba medu nebo cukerných zásob u jednoho včelstva činí více než 100 kg.
Včelí vosk
Včelí vosk je produkt voskotvorné žlázy dělnic. Její aktivita je za normálních okolností nejvyšší mezi 9.-18. dnem života dělnice. Pokud má ale včelstvo nedostatek stavitelek, mohou starší včely činnost žlázy obnovit (změnou potravy).
Vyloučené šupinky vosku včely kusadly zpracují a vystaví z nich postupně celý plást. Na 1 kg vosku potřebují 1.250.000 šupinek. Pokud včelstvo nestaví plásty, padá vosk na dno úlu, kde vytváří tzv. měl.
Plásty slouží nejen ke skladování medu či pylu, ale i k výchově včelího plodu. Neexistuje efektivnější poměr spotřeba materiálu : pevnost : objem. Lepší řešení nebylo nalezeno ani člověkem. Šestiboké buňky jsou jedna těsně vedle druhé. Plást může být i 100 cm dlouhý. Při pohledu z boku nejsou buňky vystavěny vodorovně, nýbrž mají sklon ±15° nahoru – ode dna k víčku. Ani řídký nektar tak nevyteče. Dno buňky je ze zadní strany vyztuženo spojnicí stěn protějších buněk.
Vzdálenost mezi plásty včely velmi přesně dodržují. Je akorát tak široká, aby v ní prošly dvě včely, t.j. ±10 mm. U krajních plástů však pouze 5 mm – na jednu včelu.
| BUŇKA pro rozměry v mm |
dělnici | trubce | matku |
| průměr | 5,1-5,4 | 6,7-6,9 | ±9,0 |
| hloubka | 10-12 | 12-15 | 20-25 |
| buněk/dm2 (jednostranně) | 400 | 300 | ojediněle |
Pyl
Zrnka pylu jsou samčí pohlavní buňky rostlin. Aby se rostlina mohla rozmnožovat, potřebuje dostat pyl na pestíky v květech. Hmyzosnubné rostliny k tomuto přenosu využívají hmyz. Rostlina produkuje více pylu než je nezbytně potřeba pro opylení. Nadbytečný pyl, a případně i nektar, jsou lákadlem i odměnou pro opylovatele.
Včela přelétává z květu na květ. Na její chlupaté tělo se nachytá pyl. Za letu jej včela nohami otírá a formuje do rousek na zadním páru nohou. Aby vytvořila jeden pár rousků musí včela obletět přibližně 80 květů. Vždy navštěvuje květy téhož druhu rostlin – díky tomu je opyluje tím správným pylem. Podle barvy rousků lze určit, kterou rostlinu včela navštěvovala.
Pro vysoký obsah vitamínů, minerálů, stopových prvků a cenných bílkovin je často pyl využíván sportovci jako doplněk stravy. Některými autory je doporučován jako podpůrný prostředek při onemocnění nebo oslabení organismu.
Chuť včelího pylu je mírně nakyslá.
Z pylu se vyrábějí preparáty využívané k léčbě alergií. Léčba konzumací se zkoumá a ověřuje.
Velmi často pyl pomáhá při léčbě některých problémů s prostatou. Nicméně použití pylu v těchto případech nutně vyžaduje konzultaci s lékařem, protože nezhoubný nádor prostaty naopak pyl může zhoršit.
Roční spotřeba pylu jednoho včelstva činí přibližně 30 kg.
Propolis
Včely sbírají na stromech pryskyřici, do které přidávají výměšky svých žláz. Do úlu propolis nosí v rouskách na zadních nohách – podobně jako pyl.
Včely používají propolis ve dvou základních formách:
– řídký na natírání stěn a jiných částí úlu – zejména z desinfekčních důvodů
– hustý na tmelení skulin či zmenšování vletových otvorů – pro izolaci hnízdní dutiny
Kromě toho umí propolisem pokrýt celé tělo vetřelce, který se dostal do úlu, ale ven již ne. Aby zabránili rozkladu jeho těla, doslova jej mumifikují.
Samotné (celosvětově využívané) slovo propolis pochází z řečtiny: pro = před, polis = město. České výrazy smoluňka či dluž se příliš nepoužívají. Maximálně ještě včelí tmel.
Složení propolisu
Je různorodé. To jediné, co se dá říci s naprostou jistotou. Jinak propolis obsahuje stovky rozličných látek – pokaždé ale v jiném zastoupení. Podle druhu rostlin, kde jej včely nasbíraly, se rozlišují i druhy propolisu.
Nicméně pokaždé je propolis silně antimikrobiální, brání v rozvoji i houbám a plísním.
Nestejnorodé složení propolisu komplikuje jeho lékařské využití – je obtížné jej standardizovat. Řeší se zpracováním velkého množství od mnoha včelařů.
V teple je propolis vláčný a lepkavý, v chladu křehne.
Propolis se velmi dobře rozpouští v etylalkoholu; ve vodě naopak velmi špatně.
Propolis lze ze včelstva získávat v zásadě dvěma způsoby:
z rámků – zejména na rámcích v horním nástavku je téměř vždy vrstva propolisu, kterou včely izolují škvíru mezi horní loučkou a stropem. Seškrábnutím rozpěrákem lze tak snadno tento propolis odebrat. Pozor je potřeba dát na dřevěné třísky, mrtvolky včel a jiné nečistoty.
ze sítí – včelař pod strop úlu vloží síť s malými oky, kterou včely rády zatmelí. Tu poté vyndá, v mrazáku nechá zkřehnout a přetažením přes hranu stolu vyloupe čistý propolis.
Skladujeme v temnu v uzavřeném obalu.
Mateří kašička
Mateří kašička je produkt hltanové žlázy dělnic, které se živí pylem. Včely ji využívají ke krmení:
– larev dělnic během prvních třech dnů života
– larev budoucích matek po celé larvální stádium
– matky po celý život (tato kašička má nejhodnotnější složení)
– trubců v době hojnosti
Za běžných podmínek produkují mateří kašičku mladušky ve stáří 3-10 dní. Mladším včelám se hltanová žláza teprve vyvíjí, starší ji mají zaprahlou. V případě potřeby (nedostatek mladušek) je její funkce obnovitelná. Zimní generaci včel začíná žláza fungovat až na jaře následujícího roku.
Matka v sezóně klade denně takové množství vajíček, kolik sama váží. Přitom žije až 5 let – nejen v říši hmyzu je to nevídané.
Včelí larva během 6 dnů (od vylíhnutí do zavíčkování) zvýší svojí hmotnost 1500×, larva matky dokonce 2200×.
To vše díky mateří kašičce!
Její složení je pravděpodobně tedy ještě ne zcela známé.
Mateří kašička se získává z matečníků – buněk, ve kterých se vyvíjí budoucí matka. Ty vytváří včelstvo, které je bezmatečné, má starou matku nebo se bude rojit. Včelař tedy odstraní matku a do matečníkových misek (základ budoucí buňky pro matku) přenese jednodenní larvy. Včelstvo pocítí osiřelost a pochopí, že musí začít vychovávat novou matku – jinak by zahynulo. Přednostně se ujme larev v matečníkových miskách, protože mají větší průměr, stejně jako přirozené rojové matečníky. Najednou zvládne vychovávat i 40 budoucích matek. Včelstvo se tím jistí proti případným ztrátám.
Matka se líhne ze stejného vajíčka jako dělnice – rozdíl je pouze v potravě. Larva budoucí matky dostává nadbytek mateří kašičky po celé larvální stádium. Nejvíce jí v matečníku je 4. den po narození larvičky. V tu dobu ji včelař odstraní a lžičkou či odsavačkou odebere mateří kašičku. Z jednoho matečníku získá cca 200 mg.
Nejlepší je čerstvá – přímo z matečníku. Narozdíl od medu nevydrží příliš dlouho při běžné teplotě. V chladničce při teplotě max. 5° C ji lze v uzavřené nádobě skladovat až půl roku. Dlouhodobé skladování je možné pouze u sušené či zmražené mateří kašičky. Sušení probíhá při teplotě -30 °C (lyofilizace). Také lze mateří kašičku konzervovat v medu (cca 1 %), nejlépe pastovaném (nevyplave na povrch).
Čerstvou mateří kašičku lze konzumovat rovnou z matečníků. Větší množství je vhodné uskladnit v injekční stříkačce, ze které ji lze dobře dávkovat (0,1 ml ~ 100 mg). Doporučená denní dávka je 200-500 mg. Vědecky podložené studie neexistují, nicméně pravidelní konzumenti mateří kašičky se cítí svěží, více si pamatují a lépe se učí.
Mateří kašička chutná kysele.
Součástí omlazujících krémů bývá velmi často právě mateří kašička. Taktéž se používá k regeneraci pokožky po úrazech.
Budete-li dávat vašim drobným hospodářským zvířatům (králíci, slepice, …) denně 100-200 mg mateří kašičky na 1 kg živé hmotnosti, porostou rychleji.
Včelí jed
Původ jedu
Včelstvo celé jaro a léto shromažďuje zásoby, aby přežilo zimu. Tyto zásoby jsou ale lákadlem pro mnoho dalších živočichů. Včely si proto během evoluce vyvinuly způsob jejich obrany.
Kladélko vajíček postupně získalo funkci žihadla. K němu přibyla jedová žláza s váčkem. Ten je nejvíce plný u dvou- až třítýdenních dělnic – obsahuje 0,26 mg jedu. V případě ohrožení včela bodne žihadlo do útočníka. Díky zpětným háčkům v něm zůstane – vytrhne se i s jedovým váčkem. Přitom šíří poplašný feromon, který láká k bodnutí další včely – obranný efekt je výraznější. Včela bez vytrženého žihadla sice většinou odletí, ale zakrátko umírá.
Složení včelího jedu způsobí v místě vpichu popraskání buněčných membrán a vyvolává zánětlivý proces (místo zarudne, oteče a hřeje). Žihadlo co nejrychleji seškrábneme (vyndání vytažením dvěma prsty způsobí vstříknutí zbytku jedu z váčku do rány). Je-li otok velký jako plocha dvou dlaní, nejedná se o alergickou reakci. Bolest lze snížit chlazením; přiložením rozkrojené cibule; potřením octem, medem či Fenistilem … „Osvědčených“ návodů kolují tisíce.
Bolestivost bodnutí se velmi liší – nejen člověk od člověka, ale také záleží na včele a místě vpichu.
Přesáhne-li otok přes dva klouby, je reakce považována za alergickou. Tlumí se léky ze skupiny antihistaminik (Fenistil, Zyrtec, Dithiaden). Těžká alergická reakce se velmi rychle rozvíjí dechovými a oběhovými potížemi (sípání, dušnost, pokles tlaku, bolest hlavy, mdloba, zvracení) a může skončit až smrtí. První pomoc spočívá v nitrožilním podání adrenalinu. Alergici mívají u sebe Epipen (injekční dávkovač) pro okamžité použití. V každém případě je potřeba ihned volat záchrannou službu (linka 155).
Zpracování jedu
Při produkci se odebírá buď jed samotný nebo celá žihadla. V obou případech se včely elektrickým proudem vydráždí k bodání do gumové fólie. Je-li tenká, žihadlo v ní neuvízne – vystříknutý jed ulpí na podložním skle, kde se po uschnutí seškrábnou jeho krystaly.
K výrobě některých léků jsou potřeba celá žihadla – použitá fólie pro odběr je silnější, žihadla v ní uvíznou i s jedovým váčkem.
Odebraný jed (případně i žihadla) se využívají k léčbě alergií. Také se zkoumají další možnosti aplikace. V lidovém léčitelství je totiž známé jeho využití od artritidy až po záněty spojivek. Alternativní medicína často aplikuje včelí jed ve formě přímého bodnutí na předem určené místo.
Některé další pojmy:
plást dílo plné medu, pylu či plodu
souš prázdný plást
voští vylámané části souší
divočina včelí dílo vystavěné bez rámku
strdí divočina plná medem
trubčina dílo s trubčími buňkami
panuška vylíhlá, ještě neoplozená matka
mladuška nejmladší, právě vylíhlá včela
létavka starší včela, vykonávjící práce mimo úl
česno otvor na přední straně úlu, slouží jako vstup pro včely
měl vše, co padá na dno úlu
prvoroj roj se starou matkou
refraktometr slouží k měření kvality medu, obsahu vody
oddělek malé včelstvíčko vytvořené z plodových plástů obsednutýni včelami, matkou, mezistěnou a zásobním plástem se včelami
nástavkový úl přístupný zhora ( podmet, nástavky, strůpkové krmítko, víko )
snůška přínos pylu a nektaru do úlu
mezistěna destička ze včelího vosku, jsou v ní vyražena dna dělničích buněk, včely je potom dostavují do optimální výšky
mateří mřížka projdou jí dělnice do medníků, matka nikoliv. Zabrání zakladení medníků matkou.
mateří látka feromon vylučovaný matkou. Dělnice tuto látku neustále odebírají od matky
a předávají ji ostatním dělnicím. Tato látka stmeluje včelstvo.